Příběh od Afrodity

Ahoj všem lidičkám na naší planetě.

Už od dětství jsem měla pocit, že snad ani nepatřím do tohoto světa. Jako malá jsem se každý večer modlila malou modlitbičku; Andělíčku můj strážníčku… Často jsem bývala u babičky, která mi o andílkách tak kouzelně vyprávěla, a i ona se modlila vždy před spánkem; Otčenáš. Děda už dávno odešel tam, kam vede poslední cesta s Andělem. Ale proč to vše píšu? S babičkou Toničkou jsem měla moc krásný vztah a nejen v dětství, ale i v dospělém věku jsem zažila párkrát setkání s Andělem. Vždy jsem si říkala; sním nebo bdím? Ale ne, byla to skutečnost a já vím, že Andělé mají nádherná křídla a dokáží nás i láskyplně pohladit. Je to jako když Vás po tváři zašimrá jemné peříčko. Moje babička už také odešla se svým Andělem na druhý břeh, ale já vím, že i s mým tatínkem jsou na nebesích a když je potřebuji, sešlou mi hřejivé paprsky nebo mi vplují do krásného snu. Před spánkem se stále modlím malou modlitbičkou z dětství a Andílky si volám o pomoc, když je jich zapotřebí. Prosím i Andílky strážné mých dětí, aby je na jejich pouti životem opatrovali. Tak to je můj příběh… A má přezdívka? Afrodita